Záhady třetího týdne

   Tento, (třetí) týden začal stejně jako poslední dva týdny. Tedy budíkem ve čtyři hodiny ráno. Jenže tohle pondělí bylo jiné. Budík sice vzbudil, ale spánek nakonec přece jen pohltil mé vědomí. V půl šesté jsem byl probuzen slovy – „Půjdeš dnes cvičit yogu?“ No a tak jsem šel. Takhle vypadalo každé ráno až do soboty.

   S běháním to bylo ještě horší, tam jsem to dělal snad vědomě. První den jsem se přejedl večeře, a bylo mi tak těžko, že jsem byl rád, když jsem vyšel schody do pokoje. Další den pršelo – to je mimochodem také pěkná výmluva proto, proč nejít ven. Příští den jsem nemohl jít, protože jsme hlídali večer děti. Kdybych na to byl sám, tak je to v pořádku, ale jsme na to dva. Půlhodina běhu by tedy jistě nevadila. Ve čtvrtek jsem nemohl jít běhat, protože mi ještě nepřišli objednané boty.                V pátek už to bylo jednodušší, boty jsem sice měl doma a připravené k běhu, ale kdo by šel běhat, když už to čtyři dny odkládá.

   

Kde se berou myšlenky na oddálení činnosti? Z povinnosti to přeci nedělám, rozhodl jsem se tak svobodně a s nadšením. A po čtrnácti dnech, jako by tělo a mysl úplně zapomněli. Přemlouvat se k tomu a dělat to s nechutí, je dle mého horší, než nedělat nic a nemyslet na to. Takže jak se z toho začarovaného kruhu dostat?

"Chceš jít běhat?"

"Ano."

"Tak proč nejdeš?"

"Nevím, nechce se mi."

"Co je to s tebou? Proč tě otravuje dělat něco, co dělat chceš?"

"Nechce se mi jít ven, je tam zima a tma."

"Ještě před pár dny ti to nevadilo, ba naopak, vyhovovalo ti to."

"Ale, co když mě bude něco bolet, co když mi nebudou sedět ty nové boty?"

"Nemyslíš, že je načase to přemoci? Odhodit zábrany, nemyslet na to, co by se mohlo stát a prostě jít ven a udělat to?"

"Myslím a vím. Ale nevím jak. Řekni, jak můžu přemoci sám sebe? Vždyť já nechci jít ven, je mi to proti srsti. Nesnáším pomyšlení na to, že se teď musím převléknout, předtím vstát z postele a pak jít ven do té zimy a provádět činnost. A to navíc při tom, když mě už třetí týden bolí záda."

"Řekl bych, že také nesnášíš, když neděláš něco, co dělat chceš. Něco pro co jsi se sám, svobodně rozhodl. Něco, co ti nijak neubližuje. Ba naopak, pomáhá ti to najít sama sebe. Proč se chceš tak lehce vzdát jen kvůli tomu, že si myslíš, že to třeba možná nezvládneš? Copak není lepší žít s pocitem, že jsi něco nezvládl. Než s pocitem, že jsi to ani nezkusil?"

"Já vím, že máš pravdu. Ale je to tak těžké, je to snad strach, co mne nechce nechat? Je to lenost? Nechci dělat věci proto, že musím. Ale zároveň chci dělat něco. Vím, že na světě není nic, co bych musel dělat. Neexistuje žádná povinnost. Tím těžší pro mne je jakákoli činnost. Ty to víš. Ty jsi já."

"Ano, oba víme, jak složité je dělat, když nevidíme, co nám to přinese. Jenže my přeci víme, co chceme. Víme, proč jsme začali provádět všechny ty činnosti. Víme, jaké jsou naše cíle. Takže také víme, co nám to má přinést. Jakmile vyběhneš ze dveří, uvidíš, jak plný energie budeš. Budeš se cítit šťastný a budeš se mít rád."

   Nějak podobně vypadal můj mono/dia-log v sobotu večer. Během myšlenkového hovoru jsem se protahoval, spíš bezmyšlenkovitě. Ani jsem o tom nevěděl. Všechna pozornost byla upřena k vnitřnímu boji. Nicméně když rozhovor skončil, byl jsem nažhavený nejen uvnitř, ale také venku (díky strečinku.) Během chvilky jsem se převlékl a vyběhl ven. A to, že venku doslova lilo, mi nijak nebránilo. Skoro jsem si ani nevšiml.

   Nedělní ráno jsem zvládl neusnout. Při meditaci jsem se zaměřil na otázku – Proč mě stále bolí záda a jak se bolesti mohu zbavit.

   Dost nečekaně přišla brzy odpověď, začala komunikace. Cítil jsem, že už nejsem sám. Neviděl jsem ale nic, jen stíny. Jakoby to bylo stádo zvířat běžících mi přímo před očima. Splývaly do jednoho celku, jelikož vše bylo černé a okolí jen lehce světlejší. Byla tma a jen lehce svítil měsíc.

La Parca by Mexican artist Antonio García Vega.

   Pak, jakoby ze stáda vystoupila postava, představila se mi jako Morta (nebyl jsem si však jist, zda to neměl být Mortal či Mortar). Myslím, že to bylo nedostatkem zkušeností s takovouto komunikací, nebo jsem jen nebyl dostatečně soustředěný, (s meditací teprve začínám). Prostě jsem nerozuměl všemu a čistě. V tuto chvíli si pamatuji jen jedno. Něco ve smyslu, že ještě nenadešel čas, nebo že nejsem připraven. Bohužel nevím přesně. 

   Poté se postava vzdálila a ztratila se opět v běsnícím stádu. Nevím, zda to bylo také důležité, ale když stádo mizelo, ještě ke mně přiběhl tvor, vypadal jako liška, možná nějaký pes.  Vypadalo to, jakoby něco očuchával, nic konkrétního, spíš jen stopy. A pak také utekl.

   Tím vše skončilo a já byl opět sám.

(Scéna vypadala podobně jako na obrázku, běžící stádo bylo zřejmě tvořeno krávami a koňmi. Okolo létali ptáci. Jen byla mnohem větší tma.)

   O Mortě jsem dříve neslyšel. Netušil jsem, kdo mě to navštívil.

   Nicméně jakmile jsem skončil, zkusil jsem štěstí přes vyhledávač internetový. Zjistil jsem, že Morta je/byla římská bohyně smrti, bolesti a v neposlední řadě také osudu.

   V tu chvíli mne vyděsila myšlenka – Jak to, že jsem se nebál?

   Jestliže opravdu je taková bytost, která vládne osudu, bolesti a smrti. Pak je jistě dostatečně zodpovědná a kompetentní a svou činnost vykonává nejlépe, jak umí. Tedy neubližuje nám, neškodí nám. Jen dělá, co musí. Není zlá.

   Musím říct, že od toho rána na ní myslím každou chvíli. Oblíbil jsem si ji. Ale stejně mě trochu děsí. Nějaký respekt přeci jen zachovávat asi musím. J